Jiří Havelka, režisér inscenácie Zem pamätá - rozhovory s tvorcami nominovanej 14-ky
Tvorcom nominovaným na Cenu Akadémie 2018/19 sme položili 2 základné otázky: 1. Odráža podľa Vás súčasné divadlo Váš hodnotový rebríček, má vôbec tú ambíciu? 2. Ako vnímate roly divadla inštitucionálneho/kamenného a nezávislého, resp. aj komunitného? (Všetky sa v 14-ke nominovaných objavili...)
Odráža podľa Vás súčasné divadlo Váš hodnotový rebríček tvorcu, má vôbec tú ambíciu?
Divadlo může plnit různé funkce a taky to dělá. Může být společensky kritické, může být očišťující, může být čistě zábavní, komerční, duchovní, ale nikdy se nemůže zbavit svého politického rozměru. I kdyby sebe víc chtělo. Divák si zkrátka přináší sebou do sálu současný svět, společenskou situaci, názory, postoje, hodnotové žebříčky, vkus a tím pádem se z představení - teda z události probíhající v čase - vždy stává do určité míry politikum, bez ohledu na téma. Každé divadlo, na které přijdou diváci, v sobě bude mít aspoň trochu z antického étosu slavnosti pro město, pro obec. A my - jako tvůrci - se můžeme snažit tento faktor spíše utlumit nebo naopak rozeznít. Čím jsem starší, tím důležitější mi přijde funkce divadla jako média, které dovoluje podívat se na svět očima druhého. Spíš než odrážet, reflektovat nebo analyzovat, dát možnost něco prožít. Nesoudit, ale nabídnout různé úhly pohledu. Ne zcela nestranně, ale s pochopením pro vše lidské. To zní takto napsané hodně “sluníčkářsky”, ale myslím to hlavně v rovině jakési řízené empatie. Zkrátka poskytnout zážitek, který mě - jako diváka - zneklidní ne pouze v rozumové rovině pojmenování zla a dobra, ale především v rovině tělesné, dá mi zažít různé možnosti a já se s tím musím vypořádat sám.
- Čo vás prekvapilo v procese tvorby Vašej nominovanej inscenácie, čo nové v rámci témy ste sa dozvedeli?
Tak jsme se snažili přistoupit i ke Karolovi Duchoňovi. Snažit se – krom jeho životních osudů a neřízeného talentu - rozžít na jevišti normalizaci jako nekonečnou podbízivou estrádu. Ne soudit z dnešního pohledu estetiku československé televize, ale zpřítomnit ty flitry, playbacky, pozlátka, upachtěnost, uslintanost a upocenou lesklost tehdejší zábavy, která byla daleko podstatnějším a účinnějším nástrojem pacifikace obyvatelstva než lidové milice. Tedy nerozumovat o nástrahách normalizace, ale diváky - i sami sebe - chytit do pasti normalizační nostalgie, přichytit se při nadšeném tleskání v rytmu národního sentimentu. A jestli pro mě bylo při zkoušení Zem pamätá něco překvapivého, pak to, jak snadno tomu já sám podléhám a cítím ve svojí středoevropské DNA sklon k tomu, si tu dobu idealizovat. Jak máme všichni v sobě někde hluboko zakódovanou potřebu utleskat se k smrti.
“Potreba utlieskať sa k smrti”? … - Nedesí Vás to, čo je pod touto metaforou?
Pri Vašom predstavení pre mňa nastal šok, keď ste nás chceli “prefackať antichartou”… - a publikum to vôbec nepostrehlo…! ani základné historické kódy, ani abeceda divadelného jazyka ich v tom tlieskaní nezastavila… – Hovoríte, že to cítite v DNA… No, verím že aj DNA má schopnosť sa meniť a je ovplyvniteľná… :)
No já mám pocit, že to myslím přesne tak, jak to píšete - že se chceme ubavit k smrti a nikdo si toho ani nevšimne - ale ono není nutné si to uvědomit a říct si, jéje, Anticharta, to bylo něco špatného, vůbec není nutná takhle rozumová analýza, stačí že to tleskání je najednou jakési rozpačité, že se při křičení skladby Slovan rozsvítí v hledišti a lidé jsou nuceni se dívat sami na sebe, jak podvědomě tleskají něčemu, čemu by za normálních okolností tak nadšeně třeba netleskali, že v sobě najednou podprahově objevují kus nacionalismu - tohle myslím divadlo umí skvěle, dát zažít rozpaky sama ze sebe…
A možná že na základě téhle sebereflexe je pomalá změna možná, i když nevím, jsem dost pesimista - aspoň v našem národě - porovnejte počet svíček u pamětního místa Karla Gotta a Vlasty Chramostové….myslím, že skutecně máme v DNA spíš Gotta než Havla….ale tím, samozřejmě, neříkám, že se má dělat divadlo po srsti této části populace… -
Ako vnímate role divadla inštitucionálneho/kamenného a nezávislého, resp. aj komunitného? (Všetky sa v 14-ke nominovaných objavili…) - Sú to len rôzne produkčné modely alebo je iné aj ich miesto v štruktúre divadelníctva? -
Každé divadlo je provozně odlišný organismus a každé vyžaduje trochu jiný přístup. Samozřejmě z pohledu autorského divadla většinou platí, že čím větší instituce, tím složitější podmínky pro fázi hledání, zkoušení, improvizování, ale zase lepší zázemí. Zkoušení je tady jen jedna část z celého divadelního provozu, kde jsou také oprašovačky, večerní hraní, dopolední hraní, zájezdy…a lidé jsou pak unavení a vyčerpaní a to není dobrá živná půda pro autorské divadlo… Ale i mezi kamennými divadly jsou obrovské rozdíly - od národního divadla po malé soubory, stejně jako u nezávislých souborů můžete pracovat s někým, kdo je pravidelně grantově pokryt a s někým, kdo skutečně nemá vůbec nic.
Ako vnímate ako režisér svoje tvorivé miesto vo vzťahu k týmto modelom?
Pracoval jsem na celé škále různých divadelních platforem, a myslím, že ve výsledku existuje jediná objektivní veličina, která určuje rozdíl - a to je oddanost, nebo řekněme odevzdanost tomu, co právě dělám. Nemluvím o nějaké sektářské umanutosti, ale o bytostném nasazení, o ochotě a schopnosti být plně ponořen do zkušebního procesu, hlavou, ale především tělem. Jedině tak může vzniknout inscenace, která je organicky vrostlá a zakořeněná v konkrétních lidech, v konkrétním čase a na konkrétním místě.
Pokládám divadlo totiž za velmi lokální záležitost, promlouvající k obecenstvu své komunity, své polis. I proto se před každým novým zkoušením nejdřív snažím poznat soubor, divadlo nebo uskupení, se kterým mám pracovat. Potřebuju poznat a zažít, jak to divadlo komunikuje, pro jaký druh publika, jakým divadelním jazykem, atd.
- vj -