Šimon Peták, dramaturg inscenácie Mechanický pomaranč - rozhovory s tvorcami nominovanej 14-ky
Tvorcom sme položili 2 základné otázky:
1) Odráža podľa Vás súčasné divadlo Váš hodnotový rebríček, má tú ambíciu? - Ktorý z možných prístupov k prezentácii rebríčka podľa Vás prevažuje: formulovanie výstrah a analýz “zla” alebo hľadá súčasné divadlo príbehy pozitívnych hrdinov? Prečo áno/nie? - Ako vnímate tieto dva odlišné prístupy ako režisér konkrétnej nominovanej inscenácie a jej témy…? - Čo vás prekvapilo v procese tvorby Vašej inscenácie, čo nové v rámci témy ste sa v priebehu tvorby dozvedeli?
Otázka je široká, rozbíhá se do několika stran. Reaguji na ta vlákna, která se zachytila za mé háčky.
Ve scénáři pro první čtenou zkoušku zůstala ve druhé polovině (která je výrazně jiná než první a v inscenaci oddělena přestávkou) téměř nedotčena úloha hlavního aktéra první poloviny, Alexe. S Jurajem (režisér MP) jsme věděli, že Alex (v našem případě mrtvý) bude ostatní postavy a jejich výpovědi sledovat, bude přítomen, ale netušili jsme ještě nic o tom, jaký vztah k tomu celému zaujímá, co to pro něj znamená. To, co v tomto ohledu poskytuje Burgessova předloha, nepovažuji za důvěryhodný zlom. Vím, že o něj sám autor velmi dbal a hněval se na Kubricka, že jeho odstřižením zploštil celé dílo. Způsob, jakým vnitřní proměnu v Alexovi v poslední kapitole popisuje, nicméně nedokážu vnímat v intencích toho, co o ní Burgess sám píše v předmluvě jednoho z pozdějších vydání knihy. Alex tu podle mě nedochází (jak autor tvrdí) zmoudření, ale prostého biologického posunu. Nevyspěl – zestárl. Jeho náhlé sny o tom najít si samičku a zařídit si hnízdo nejsou nutně ‚lepší' než to, co žil dosud. Při pohledu na to, jak jsou líčeni všichni dospělí v jeho okolí lze předpokládat spíš to, že se z něj stane podobně šedivá, vyschlá troska. Alex neprovedl žádnou vnitřní práci, neudělal nic pro své kultivování, těžko může uniknout tomu otřesnému stereotypu světa, do kterého přišel. Velmi jsem při přemýšlení o inscenaci stál o to, aby se postoj našeho Alexe změnil tím faktem, že zemřel. Jaká ta změna bude, jsem nechtěl ani nedokázal vyspekulovat. Doufal jsem, že na to přijdeme spolu s herci. Nicméně – nestalo se. Nic jiného než setrvání v původním postoji jsme v Alexovi nakonec nerozkryli. I na druhém břehu z něj vyzařuje jen bezohlednost, sebestřednost; výpovědi těch, do jejichž životů zasáhl, sleduje skoro jako svoje dílo a těší ho publicita. Nezmoudřel, nestal se soucitným, nezalitoval; tak, jak žil i zemřel a pokračoval ještě dál. Kdo by chtěl hledat v Alexovi cosi jako ‚vyznění' kusu, shledal by to celé nejspíš velmi cynickým, beznadějným, bezvýchodným. Co jsem se tedy dozvěděl, resp. co bych z této práce vyvodil? Že rozhodnutí, lépe snad zarytá vůle (v tomto případě vůle k destrukci, chcete-li – ke zlu), navíc opakovaně realizovaná činem a sdílená ve skupině, je nepoučitelná a imunní vůči vnějšímu zásahu. To je nicméně perspektiva vycházející ze zkušenosti s dramatickým a divadelním materiálem. Skutečnost, kterou žijeme, nepochybuji, mnohotvárnější, komplexnější.
Víc než za svědectví o životní zkušenosti považuji předlohu za žánrový příběh. Má v sobě něco komiksového. Jistě má potřebu zaznívat jako výstraha a také tak činí (činila). V tomto směru jsme se pokusili být předloze věrni, což nicméně znamenalo udělat z ní opět sci-fi z velmi blízké budoucnosti (původní Mech Pom je vůči dnešku už trochu neškodný retro-futurismus). Není to, nicméně, výstraha zásadně zacílená nebo promyšlená. Možná by se dala shrnout slovy: mládí nám přeroste přes hlavu, technologie nám ji vymyje. Nemyslím, že se v tomto směru můžeme reálně poučit. Co považuji za zajímavější, je možnost přiblížit se zraněním těch, které Alex svým řáděním těžce poznamenal a vidět, jak zápolí. Tam v optimálním případě nalezneme jak okamžiky výstražné, tak okamžiky hodné sympatií (ostýchám se říct ‚následování', to je poněkud příliš silný obrat).
2.) Ako vnímate roly divadla inštitucionálneho/kamenného a nezávislého, resp. aj komunitného? (Všetky sa v 14-ke nominovaných objavili…) - Sú to len rôzne produkčné modely alebo je iné aj ich miesto v umeleckej štruktúre slovenského divadelníctva?- Ako vnímate ako režisér svoje tvorivé miesto vo vzťahu k týmto modelom? A aký je Váš vzťah k tomu druhému pólu?
Na Slovensku jsem zkoušel poprvé, vyvážu se proto ze slovenského aspektu a z komentování komunitní tvorby, kterou jsem zatím neměl možnost zažít:
Považuji se za šťastlivce, že mohu přebíhat mezi jednotlivými platformami. Zvlášť, když již jiní přede mnou vydupali ze země recepci a status nezávislé tvorby. A zvlášť, když divadelní domy jsou ochotny spolu s hostujícím režisérem přijmout i hostujícího dramaturga. Z mé dosavadní zkušenosti je nezávislá (zavádějící termín - je závislá, nejčastěji na grantové logice a pravidlech hry, které jsou nemálo restriktivní) tvorba a tvorba v instituci velmi odlišná. Jsou to (potenciálně) docela jiné formy života a soužití, myšlení a činění. Taky jsem udělal zkušenost, že opakuji-li několikrát po sobě práci v divadelní instituci (byť pokaždé v jiné), dostavuje se únava z určitého, vždy přítomného typu problémů a omezení, které instituce přináší. To samé nicméně platí pro opakovanou práci na nezávislých projektech (problémy a omezení jsou jen jinde). Hygienické mi momentálně připadá zkušenosti střídat. Bez toho se totiž amplifikuje pocit problematičnosti, zatímco pozitiva daného typu tvorby postupně mizí v závěji samozřejmosti. Když ale z divadelního domu odejdu k autorskému projektu vně instituce, velmi silně si rázem uvědomím, jaký luxus to je, že nazítří sežene rekvizity někdo jiný, že někdo jiný zajistí prostor ke zkoušení a někdo jiný pro mě opatří nějaké peníze za práci.
Ďakujem, pán Peták… :)
- vj -